Dnes, když už jsem v nové třídě. Mě moje nesmělost témeř opustila. Je to možná proto, že nikdo tam nezná moje staré já a nikdo mě neměl zaškatulkovanou jako tu nesmělou, šedou myšku, ze které jsem už dávno vyrostla, ale pořád jsem se té škatulky nemohla zbavit. Na poslední půlrok jsem ji ze sebe sice setřásla, nic méně pořád ve mě kousek zůstal. Nyní když jsem šla do nové třídy jsem se strašně bála aby mě znovu neposedla moje známá slabost. Já prostě neumím mluvit s cizími lidmi když za sebou nemám oporu nějaké kamarádky. Naštěstí, jak se ukázalo, tak jsem se přes čtyři roky na druhém stupni této slabosti zbavila. V naší třídě je všechno skvělé.
Ale k věci. Zrovna před chvílí jsem na FCB našla status jednoho mého bývalého spolužáka, který připomínal jednu zábavnou stórku (nebudu podrobněji vysvětlovat o co šlo) a já jsem měla strašnou chuť nějak mu ho okomentovat, ale.... Nedokázala jsem to. Říkala jsem si: "Budou si říkat ježisi zase vtírá nějaká Linda... Bože proč se nejde nějak bodnout" Když jsem si uvědomila, že zase přemýšlím jako stará, šedá myška Linda, strašně mě to zabolelo. Myslela jsem, že tohle období je definitivně za mnou, ale asi není. Každopádně mě to strašně vrtalo hlavou. A tak si říkám, napíšu o tom na blog. Už zase si uvědomuji jak moc pro mě blog znamená! A jak bez něj bych to už nebyla já. Na tomto blogu jsem už rok a půl, když nepočítám tiché momenty. Tak bych vám všem, co můj blog navštěvujete a čtete moje články i když třeba nepíšete komentáře, chtěla moc moc moc a moc poděkovat, že sem zavítáte. A když už napíšete nějaký komentář tak se vám ho snažím vrátit na vašem blogu. Děkuju, že s vámi můžu počítat, že můžu vědět, že se najde mezi vámi aspoň jeden, nebo dva lidi co si můj článek přečtou. Že se mám komu vypovídat. Jasně mám plno kamarádů kterým bych tohle mohla říct, ale já jim to asi ani říct nechci. To mnohem radši řeknu vám.
Děkuji, že díky vám nejsem sama
Vaše, jenom vaše Linda