Říjen 2010

Ve jménu...

30. října 2010 v 9:00 | Just Liny* |  Moje kecy
Ve jménu, slashe, muže, i muže druhého, amen.

Já vím... nic moc ale tohle mě totálně dostalo :D

Odjíždím na první sníh <3

26. října 2010 v 17:59 | Just Liny* |  Moje kecy
Odjezd daleko daleko předaleko do alp za sněhem :) strašně moc se těším. Bude to úplně báječný :) já prostě lyžování miluju. Neuvěřitelně moc. Určitě budu strašně moc fotit hory a sníh ale taky se budu učit do škola (ani trošku nepropadám :D) no a možná že i něco napíšu :) jste všichni báječní a děkuju vám že chodíte na můj blog. Zkusím něco přednastavit ale nebude toho moc a nebude to moc smyslupené. Tak mi prosím odpusťte :)

Díky moc
Vaše Lindulína

Hentai (z mého nově vymyšleného světa)

24. října 2010 v 14:26 | Just Liny* |  Momentovky
Stála tam, zády k němu. Dlouhé zrzavé vlasy jí spadaly až k pasu, čímž ještě zvýrazňovaly štíhlou linii jejích boků. Pršelo. Dešťové kapky padaly na její tělo na kterém visela bílá, teď už spíše průhledná tunika. Člověk by nevěřil, co udělá troška vody s tímto lehkým svrškem. Látka se přilepila k jejímu tělu a dokonale odhalovala i nejjemnější detaily jejích křivek. Ohnivé lokny jí vlivem vody ztmavly a v krvavě rudých pramíncích se vlnily po půvabných křivkách zad a ramen. Stála bosá. Klouzal pohledem od jejích bosých chodidel po nahých lýtkách, stehnech. Chvíli utkvěl pohledem na lemu její tuniky a přál si aby byla kratší. Nicméně na lemu tuniky se nezdržel dlouho a pokračoval pohledem přes halenkou obepnuté hýždě, boky až po vlasy zakrytou šíji.

Přistoupil blíž, protože i když mu vůbec nevadilo sledovat její poodhalené tělo z dálky v utajení, neustále v něm dřímal kousek gantlemana a jí právě teď musela být velká zima. Přistoupil a přehodil jí přes ramena svůj kabát. Ona, ač vypadala tak bezbraně, ho popadla za ruku a přehodila přes své rameno. Ani nevěděl jak se octl na zemi. Na okamžik zmrzl v němém úžasu, ale pak se jeho ruce samy od sebe rozběhly po jejím úžasném těle a ani ne za minutu už měl svůj kabát zpátky. Uchopil ji za bílé paže a přetočil jejich těla, takže se nad ní tyčil v celé své výšce a chránil ji tak před deštěm jako  půvabný živý štít. Ona byla poněkud překvapená, protože tohle nebyl to, co čekala. Myslela si, že se jedná o někoho nebezpečného, ale jak se zdálo, tento je nebezpečný zcela jiným způsobem. Natáhla paži a zaplela dlouhé prsty do jeho pískových, kudrnatých vlasů, zvrátila hlavu a nabídla mu své bledé hrdlo. "Prosím zpomal... Sotva tě znám..." Ale jeho karmínové oči už byly ztraceny někde v temných hlubinách. "Nemůžu..." Zašeptal. Cítila, jak se o jemou látku její tuniky náléhavě otřelo kožené šněrování jeho košile. Zatímco jí s nezadržitelnou touhou líbal a hladil, vyprostila ho z oděvu a vystavila jeho snědou pokožku ledovým kapkám  pralesního deště. Ačkoli ho chladné dešťové kapičky bodaly do nahé kůže, svlečení se vůbec nebránil. Rudovláska se na něj podívala svýma hlubokýma zelenýma očima a on měl v ten moment pocit, jako by na ničem jiném, než na ní už nezáleželo. Přiblížila se svými neuvěřitelně rudými rty ke jeho krku "Zvolil jsi si to sám" zašeptala. Chvíli to vypadalo jako obyčejný polibek na krk, ale v momentě kdy ukázala své špičáky a prokousla jeho krční tepnu se to polibku podobat přestalo.

Dostala jsem se do stavu, kdy vymýšlím vlastní paralérní světy.

23. října 2010 v 18:34 | Just Liny* |  Moje kecy
Začalo to jednou jedinou postavou a ještě to neskončilo. Až se děsím, jak moc to propracuju a vymyslím. Každopádně můj hlavní hrdina je naprosto dokonalý a napíšu s ním minimálně 20 povídek tak by jste si na něj měli začít zvykat. Zítra vám ho představím celého (už mám napsaný popis) ale dnes si jenom zaznamenám jeho charakteristické rysy a povahové vlastnosti do počítače, protože bych to zapoměla a to by byla škoda. Alespoň mě by to bylo líto. Každopádně mého Favilla [fejvila] vám představit musím :) doufám že už se těšíte :)

Jen pár obrýzků...

21. října 2010 v 16:42 | Just Liny* |  Linduščiny pochybné úvahy
Stačí vidět něco a může to změnit celej den. Vidíte svého kluka s jinou a nemusí vám to změnit jenom jeden den. Nelíbí se mi, že pouhé obrázky mají na náš život takový vliv. Můžou zkazit náladu, ale naopak ji můžou i zvednout. Napřiklad mě včera pár obrázků (podotýkám že to vážně byly kresby) dokonale zvedly náladu. Jen mě napadlo, jak je zvláštní, že něco tak zbytečného a jednoduchého dokáže ovlivnit náš život. Vím, není to moc dlouhá úvaha, ale myslím že jsem vystihla všechno co jsem chtěla.

Děkuji za přečtení
Vaše, jenom vaše a nikoho jiného,
Linda  

Zdá se mi to, nebo život najednou začíná být barevnější?

19. října 2010 v 8:00 | Just Liny* |  Linduščiny pochybné úvahy
Zdá se mi to, nebo život najednou začíná být barevnější. Myslím tím hmatatelný svět i pocity a myšlenky. Podzim se krásně barví do červené, dnes jsem viděla duhu a konečně, konečně jsem se dozvěděla něco co jsem chtěla slyšet. A nejde tady jen o mě. Minulý týden byl pro mě kvůli jednomu klukovi hodně těžký a moje kamarádky kvůli klukům nebo jiným věcem taky. A dnes, najednou, zničeho nic, se všechno začalo zdát barevnější. Můj nechci říkat kluk, protože to není pravda, mi řekl strašně moc pěkných věcí, kamarádčin kluk se jí konečně ozval a ona je teď šťastná jako blecha. A Mary-Ane konečně po dlouhé době napsala optimistickej článek. Já nevím. Prostě mi připadá a doufám, že se nám život stává barevnějším. Konečne.

listí
Foto © Just Liny*

To se mi nelíbí, to se mi vůbec nelíbí!

18. října 2010 v 19:24 | Just Liny* |  Linduščiny pochybné úvahy
Oficiálně jsem přiznala, že bloguju a jak to dopadlo. Lidi z mého okolí si začali googlit můj blog, který jim to samozřejmě najde protože... Všemohoucí google. To bylo přesně to, co jsem nechtěla. Já si tady na blogísku vylívám srdíčko a píšu věci o kterých vážně nikdo z mého okolí nemusí vědět a oni mi na něj začnou lozit??? No co to je za pořádek? To se mi nelíbí, to se mi ani trošku nelíbí!! Snad mě někteří z vás pochopí. někomu třeba nevadí když si jeho známí na blogu můžou všechno přečíst ale mě to docela štvě. Nejdokonalejší je, když se jen tak v rozhovoru zmíní někdo: "měla jsi to na blogu" omg omg omg. Co s tím mám dělat??

Informatika...

18. října 2010 v 12:12 | Just Liny* |  Videjka
Hodně hodně hodně se nudím v informatice. Naše učitelka jse stará ježibaba s květákem místo vlasů. Neposlouchám ji. Poslouchám písničky. Techto pár songů mě poslední tři dny drží z deprese.




Slibuju že dnes přibude ještě jeden smysluplný článek, ale tohle je jen pro malé zabavení pokud jste na můj blog zavítali právě teď :)

Svatba mého nejlepšího přítele/My best friends wedding

17. října 2010 v 11:13 | Just Liny* |  Videjka
Včera byl tento film na nova cinema. Musím říct že jsem ho vnímala jen tak na půl oka protože jsem byla na tom zabíječi času Facebooku, ale pochytila jsem pár nádherných částí :)


I say a little prayer for you


End part...

Stesk, nesmělost, samota.

16. října 2010 v 9:50 | Just Liny* |  Linduščiny pochybné úvahy
Dnes, když už jsem v nové třídě. Mě moje nesmělost témeř opustila. Je to možná proto, že nikdo tam nezná moje staré já a nikdo mě neměl zaškatulkovanou jako tu nesmělou, šedou myšku, ze které jsem už dávno vyrostla, ale pořád jsem se té škatulky nemohla zbavit. Na poslední půlrok jsem ji ze sebe sice setřásla, nic méně pořád ve mě kousek zůstal. Nyní když jsem šla do nové třídy jsem se strašně bála aby mě znovu neposedla moje známá slabost. Já prostě neumím mluvit s cizími lidmi když za sebou nemám oporu nějaké kamarádky. Naštěstí, jak se ukázalo, tak jsem se přes čtyři roky na druhém stupni  této slabosti zbavila. V naší třídě je všechno skvělé.

Ale k věci. Zrovna před chvílí jsem na FCB našla status jednoho mého bývalého spolužáka, který připomínal jednu zábavnou stórku (nebudu podrobněji vysvětlovat o co šlo) a já jsem měla strašnou chuť nějak mu ho okomentovat, ale.... Nedokázala jsem to. Říkala jsem si: "Budou si říkat ježisi zase vtírá nějaká Linda... Bože proč se nejde nějak bodnout" Když jsem si uvědomila, že zase přemýšlím jako stará, šedá myška Linda, strašně mě to zabolelo. Myslela jsem, že tohle období je definitivně za mnou, ale asi není. Každopádně mě to strašně vrtalo hlavou. A tak si říkám, napíšu o tom na blog. Už zase si uvědomuji jak moc pro mě blog znamená! A jak bez něj bych to už nebyla já. Na tomto blogu jsem už rok a půl, když nepočítám tiché momenty. Tak bych vám všem, co můj blog navštěvujete a čtete moje články i když třeba nepíšete komentáře, chtěla moc moc moc a moc poděkovat, že sem zavítáte. A když už napíšete nějaký komentář tak se vám ho snažím vrátit na vašem blogu. Děkuju, že s vámi můžu počítat, že můžu vědět, že se najde mezi vámi aspoň jeden, nebo dva lidi co si můj článek přečtou. Že se mám komu vypovídat. Jasně mám plno kamarádů kterým bych tohle mohla říct, ale já jim to asi ani říct nechci. To mnohem radši řeknu vám.

Děkuji, že díky vám nejsem sama
Vaše, jenom vaše Linda