Šíleně zamilovaná

26. ledna 2010 v 14:46 | LiNuNa |  Momentovky
Budík zazvonil. Ještě byla tma, ale já jsem vyskočila z postele jako srna, popadla župan, ručník a kosmetickou taštičku, rozhlédla se po místnosti a vyběhla ze dveří. Prošla jsem chodbou a zamířila do koupelny. Dnes je významný den. Den jako každný jiný, přesto významný. Zase budu sedět v jedné třídě s Davidem Petersnem. Sedí za mnou. Je to škoda, nemůžu se na něj pořád dívat. Moje místo je v druhé lavici, řada v pravo. On sedí ve třetí lavici, řada uprostřed. Osprchovala jsem se, namalovala, učesala, zabalila do županu a pádila zase do pokoje vybrat nejlepší, nehezčí oblečení a domyslet jak ho dnes ozvláštnit, aby bylo jiný než všechno ostatní. Téměř nadlidský úkol. David má tak nádherné hluboké modrozelené oči s občasným náznakem šedé, delší hnědé vlasy, občas mu padají do očí a on je prudkým pohozením hlavy odhazuje. Vydala jsem se do školy. Vyzvedla jsem kamarádku Helenu Hrachovou. "Čauky Cecil" usmála se na mě a já jsem jako obvykle začala kecat o blbostech. Došly jsme do školy, posadily do lavice. Pořád jsem kecala o blbostech a sledovala dveře do třídy. David se v nich objevil. Slušelo mu to, ale kdy ne. Po chvili přišla Jana Eyrová. Moc v klidu holka, jen její mamka je blázen do toho románu a tak svou nebohou dceru pojmenova podle hlavní hrdinky. "Ahojky Cecil" usmála se a v tom okamžiku zazvonilo. Šla jsem si sednout na své místo a podívala se po Davidovi. Cucal si tkaničky u mikyny. Je to jeho malý zlozvyk. První hodina uběhla rychle. Zazvonilo na přestávku. Nuda. David si mě nevšímal. Jak jinak. Druhá hodina se táhla, popsala jsem novou povídkou celou jednu A4. Učitel kecal neco o druhé světové. David seděl na svém místě s Pavlem Larym. Kolem něj nebyly žádný holky, to mi dodalo trošku klidu a mohla jsem psát. Příští dvě hodiny se toho dělo tolik. Pracovali jsme na PC. Dělali jsme webové stránky. V tom jsem dobrá. Jen mě mrzelo, že David není v naší PC skupině. Následně přišla Matematika. Učitelka zkoušela, já už mám známku uzavřenou, tak jsem vytáhla papír a pokračovala v psaní. Měla jsem báječný výhled na Davida. Seděl v první lavici uprostřed. Jenže asi po třech minutách odešel ven. A za chvíli se vrátil. Slušelo mu to. Strašně moc. On se na mě ani nepodívá. Proč? Nejsem přece škaredá... nebo jsem?... Toť otázka... Áááá podíval se na mě, ale hned se zas otočil....
Myšlenky Cecílie Layoutové

Pozn. Toto opravdu nepatří mezi má vrcholná díla, ale rozhodla jsem se to sem hodit i tak.... Fakt to není vůbec dobrá povídka podle mého názoru... prostě jeden obyčejný den ve škole
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama