1) věci nad míru futuristické

25. září 2009 v 17:25 | Riona
1. Kapitola: Vlak - part I.: Chceš-li sbalit holku, vytáhni si hůlku

Seděla zcela uvolněná, bosé nohy položené na protějším sedadle. Černé, dlouhé lokny jí sem tam neposedně spadaly do obličeje a rafinovaně tak zakrývaly její krásné rysy.
Vlak kodrcal a nechával za sebou úchvatnou zelenou anglickou krajinu.
Pohodila hlavou a odhalila tvář. Našpulila hezky vykrojené, plné rty a vložila do nich špičku, která pak pokračovala tenkým dámským doutníčkem.
"Incedio," zašeptala a mávla hůlkou. Konec hůlky se rozhořel a ona si zapálila. Potáhla s výrazem plným neuvěřitelné slasti a po chvíli vyfoukla. Kupé zaplnila vůně vanilky. Přehodila nohu přes nohu, téměř typicky pro její osobu přimhouřila oči barvy olova, podtrhnuté černí a znovu natáhla kouř do úst.

->> Seznamte se - Belatrix Blacková. Nejžádanější dívka Bradavic… Klidně si myslete, že přeháním, ale tuto školu Čar a Kouzel navštěvují chlapci ve věku těsně před-pubertálním, pubertálním a výjimečně post-pubertálním. Já nevím, ale když kolem nich projde tou svou vznešenou chůzí, s výrazem nejvyššího pohrdání, svět se kolem nich zpomalí… Jako ve filmu, znáte to, ne?
Někdy se říká, že je to Zmijozelská princezna, častěji slýchávám Zmijozelská královna, ale popravdě bych ji spíše nazvala královnou Bradavic. Pak ji možná ještě identifikujete pod jménem Bradavická děvka, ale to je zase jiná kapitola.
Oči šelmy, dychtící po své kořisti. Vidíte ji, jak je upírá? Tak jako dravec, vytrvale čekající na tu pravou chvíli a pak…


"Víš, proč je nad tím oknem cedule Zákaz kouření, Bel?" byla první věta, kterou od něj slyšela po dvou měsících, co se neviděli. Zavřel za sebou dveře a sedl si těsně vedle ní.
Celé prázdniny ses mi neozval a teď děláš, jakože nic, idiote. A nekoukej na mě těma svýma modrýma očima, jako největší mučedník na světe, tohle MI nějaký kluk prostě dělat nebude. Potáhla si a vyfoukla mu kouř přímo do obličeje.
"Tohle je moje škola," řekla klidně, "tím pádem můj vlak a moje kupé. Budu si dělat, co chci; jsem tu poslední rok."
Ani nehnul brvou, i když vanilku v podobě doutníkového kouře přímo nesnášel. Prohrábl si rukou na krátko sestříhané vlasy a na rtech se mu usadil jízlivý úsměv.
"Taky tě moc rád vidím, Bel," řekl až přehnaně mile, položil jí ruku na stehno a naklonil se k ní tak blízko, že už zbýval jen kousek a… možná by to už pro jednou mohlo vyjít. S kamennou tváří ho odstrčila.
Tak ne, proletělo mu hlavou a rezignovaně se pousmál. Třeba příště.
"Kdes byl o prázdninách?" zeptala se hlasem, který okamžitě musel asociovat svítící lampičku do očí a tvrdý výslech.
"Chtěl jsem ti napsat," vyhrkl a jen se strachem čekal, co přijde. Jaký trest…
"Na to se neptám," odsekla, "zajímá mě, kdes byl."
"Tak proč ta vyslýchací lampička?"
"Jaká lampička?"
"Vyslýchací."
"Vím, kam směřuješ," ušklíbla se, "ale můžu tě ujistit, že je mi to úplně jedno."
"Hele, nemáš právo mě z něčeho obviňovat!" pronesl hlasitěji a rozhodněji.
"Já tě z ničeho neobviňuju," neztrácela klid a pohlédla mu zpříma do očí. Jak ten její pohled mrazil…

->> Lucius Malfoy. Taky měl náběh stát se nejpřitažlivějším klukem, ale po roce jeho studia v Bradavicích už přestal doufat…
Čistá krev, vybrané chování, starobylý a vážený rod. Jako ze škatulky. Aspoň ten Zmijozelský král mu zůstal, když ne Bradavický.
Vlasy blond, typické pro všechny Malfoye. To by bylo pozdvižení, kdyby se narodil nějaký Malfoy s jinými než blond vlasy. A stále si je rád prohrabuje, v tomhle mu může v Bradavicích konkurovat už jen jediná osoba - James Potter. Kdo to je Potter? Ále, jenom nějaký floutek, žádný velevážený rod - snad napůl mudlovský, za několik let už po jeho jméně ani pes neštěkne, prosím vás…
Největší tajemství: Už dva roky se snaží Belatrix pozvat na ples absolventů v sedmém ročníku. Máš nejvyšší čas, hochu, právě jste v sedmém ročníku.


"Manželská hádka?" vyrušil je dobře známý hlas. Chlapec se zazubil a posadil se naproti dvojici vedle Beliných nohou.
"Buď už mi hrabe z té vanilky, nebo se ti sem fakt podařilo proklouznout přes všechny ty gorily rozestavěné venku," poznamenal Lucius.
"Kdybych ti to řekl, musel bych tě zabít," pronesl ten kluk s veškerou seriózností, kterou v sobě našel. A že jí nebylo málo. Belatrix vyprskla smíchy, až se zakuckala, protože právě natáhla kouř. Oba kluci se k ní přidali a několik dalších minut opravdu setrvali v nekončícím záchvatu smíchu.
"No co je?" zašklebil se pak. "Připadám si pak jako James Bond. Vzhled na to mám."
S posledními slovy si přejel jazykem po horním rtu a povytáhl obočí. Pohlédl na Luciuse a ten mu jeho gesto oplatil.
"Prasata," utrousila Belatrix tiše a potáhla.
Zase se rozesmáli.
"Nemůžeš nám bránit v naší lásce, Bel," řekl Lucius ublíženě, "za rok už tady nebudu."
"Jo, musím si ho ještě užít," nasadil chlapec tak smutný a ztrýzněný výraz, "příští rok tady budu panovat úplně sám."
Když se mu někdo podíval do těch jeho tmavých očí, musel mu uvěřit všechno. Ani sama Belatrix si někdy nebyla jistá, jestli to, co říká, myslí vážně, nebo zase žertuje.
"Buď rád," řekla Bela, sundala z nedopalku špičku, kterou si strčila do výstřihu - Lucius ohodnotil tento pohyb jako "působivý"; nakonec oči od výstřihu odtrhl, když si všiml, že mu každou chvíli jedna přiletí - a nedopalek vyhodila z okna.
Chlapec se zamračil. "Co tím chceš říct?"
"Příští rok bude… černo," pokrčila rameny.
"Černo?" podivil se Lucius, ale pak mu konečně svitlo. "Černo? To chceš jako naznačit, že… černo?!"
"Jo, černo, Luciusi, kolikrát to ještě hodláš zopakovat? Co to znamená, Belo?"
Z rozhovoru je vyrušilo silné zabušení na dveře.
"Dále!" křikla Belatrix, když se ujistila, že se James Bond bezpečně skryl pod sedadly. Ve dveřích se objevil Edmond Zabini.
Belatrix nasadila svůj nadřazený výraz. "Co chceš?"
"Na chodbě se perou prváci s druhákama!" vykřikl nadšeně.
"A?"
Div, že se Edmond na místě nesložil z toho jejího podrážděného tónu. Než stačil něco vykoktat, vložil se do toho Lucius: "Nech ho, Bel. Řekl jsem mu, že pokud se něco po cestě semele, ať mě informuje."
Belatrix si povzdechla: "Ta tvoje dětinská zábava, Luciusi."
"Víš, že o tomhle se s tebou nehodlám znovu hádat," řekl Lucius a zvedl se. "Můžeš jít, Ede."
Pak se otočil zpátky k Belatrix. "Za chvilku jsem zpátky, drahoušku." A odešel.
Belatrix protočila panenky.
"Chápeš to?" prohodila k Bondovi, který se mezitím vysoukal z malého prostoru pod sedadly, oprášil si oblečení a sedl si znovu naproti ní.
Jemně se pousmál. "Nemáš pochopení pro mužské pohlaví, Belo. Šikanování mladších spolužáků je prostě jeho zábava, tak ho nech, ať si hraje."
Zrak jí spočinul na jeho rtech. Ta prozíravost, která z něj přímo čišela, ji neskutečně dráždila. Věděla, že to dělá naschvál, zvláště před ní. Uvědomila si, že zde zůstali jen sami dva a začala si jej prohlížet. Černé vlasy mu padaly do očí s jakousi nedbalou elegancí a ve tváři se mu usadil povýšený a znuděný výraz. Kolik toho ti dva měli společného… Však jsme taky jedna krev, pomyslela si Belatrix a měla co dělat, aby se nezačala dmout tou obrovskou pýchou.
Využila náhlé Luciovy absence, položila jednu bosou nohu chlapci do klína a upřela na něj svůj šelmí zrak.
Ignoroval její pokusy. "Jak bylo o prázdninách?"
"Jo, skvěle," odvětila a začala nohou pohybovat sem a tam, "mám plno novinek."
"Víš, sestřenko," přimhouřil oči stejně tak, jako to vždycky dělávala ona, "neříkám, že mi to je nepříjemné, ale tomuhle se často říkává incest."
Koketně se rozesmála.
Ještě si začni točit pramínek vlasů kolem prstu a neodolám ti. Fakt že ne, pomyslel si. Opět se ironicky ušklíbl.
"Ne, to se pleteš," snažila se mu odporovat, ale to, s jakým posměchem se na ni díval, ji vyvádělo z míry, "to by bylo v přímém pokolení."
"Jako ty a tvůj otec, že?" prohodil se vší nevinností.
Ty jedna nechutná přetvářko…! Musela se krotit, aby myšlenku nevyslovila nahlas a ještě mu neplivla do tváře.

->>Jo, tohle je Sirius Black. Třetí člen Tria. Trojice. Trojlístku. Nebo jiná pojmenování hraničící s trapností. Říkejte si tomu, jak chcete. Třeba Společenství bradavického undergroundu (SBU… neplést si, prosím, s USB). To je jedno. Jednoduše se tito tři studenti spolu často scházejí a rádi si hrají a taky… hrají. Jsou to prostě hráči. Nemějte strach, ještě budete mít tu čest…
A kdo je to Sírius Black? Lucius Malfoy si žil poklidný život (jeden rok) v Bradavicích, ale pak nastoupil ON. Navzdory tomu, že jsou to velcí přátelé, v něm Lucius stále vidí konkurenta. Nejenže si na něj Belatrix už několik let dělá zálusk (sice se to snaží tajit, ale je hloupá, když si myslí, že to Malfoy nevidí), ale je rovněž úspěšnější ve škole a ohledně něžnějšího pohlaví taktéž. (Jestli to nechápete, tak vás mohu ujistit, že já také ne.) Sirius má přátelé a to nepočítám USB… SBU (sakra! Asi to zruším… ). Lucius má jen jeho a Belatrix, s kteroužto má ještě k tomu tak podivný vztah, že… hm, k Siriusovi.
Tři přátelé, kteří by za něj položili život. Otázkou je, jestli by za ně ten život položil tady Tichošlápek, ale to nechme raději na něm. Ještě nenadešel čas rozhodnutí, tak nepředbíhejme.


"Merline!" křiknul Lucius, když rozrazil dveře a vtrhl do kupé. Sirius ani nestačil postřehnout jak, ale Beliny nohy byly opět jedna přes druhou položeny vedle něj. "Ti prváci jsou rok od roku drzejší a… a… menší!"
Se zlostí ve tváři žuchnul na sedadlo vedle Beliných nožek. Belatrix užuž otevírala pusu, ale předběhl ji.
"Nic neříkej," odsekával každou slabiku, aby jí dal jasně najevo, že teď na její řeči nemá náladu.
"Je někdo přede dveřmi?" přerušil Sirius napjaté ticho. Lucius zavrtěl hlavou. Sirius tedy překročil překážku v podobě Bely, které nezapomněl věnovat jeden ze svých pohledů "kdo je víc než já?" a otevřel dveře.
"Uvidíme se dneska večer," řekl.
"Smrt krvezrádcům," řekla Belatrix polohlasem. Sirius pochopil. Přikývl a vyšel ven.
"Nechceš mi namasírovat nohy?" slyšel ji ještě, jak hladí Luciuse svým medovým hláskem, než úplně zavřel dveře.
Vydal se směr poslední kupé ve vlaku - tam totiž vždycky sedávali Pobertové. Po cestě potkal peroucí se prvňáky a druháky, asi čtyři líbající se páry a samozřejmě i příjemně vyhlížející mladou slečnu s ďolíčky ve tvářích, tlačící vozík se sladkostmi a jinými pochoutkami.
"Nazdar, Ann," pousmál se a opřel se ležérně rukou o stěnu, čímž jí zahradil cestu. Ann se udělaly mžitky před očima.
"Eh, Siriusi," vyhrkla. Jeho přímý pohled jasně říkal: Nedáme si druhou rundu, Ann?, ale místo toho opáčil:
"Dám si dvě čokoládové žabky." Ann mu je podala a schovala peníze, které jí dal.
"Díky," šeptl, mrkl na ni a pokračoval dál v cestě.

->>Ann se celé prázdniny připravovala na tuto chvíli. Od té doby, co ji Sirius Black na konci minulého roku po cestě do Londýna připravil v jejích sedmnácti letech o panenství, nemyslela na nic jiného. Věřila v jeho slova, když jí říkal, že ji po několikaminutové známosti zbožňuje k zbláznění.

"Naivka," řekl si pro sebe a vešel do posledního kupé.
"Tichošlápku!" zajíkla se malá, buclatá postavička, když ho spatřila a vyskočila ze sedadla, jako by právě nasedla na špendlík. Ten známý hlas jej i tak překvapil. Neslyšel ho celé prázdniny a dnes mu přišel ještě podlézavější než kdy dřív.
"Červe! Co ty tady, ty starý kamaráde?!" křikl Sirius až moc familiérně a dopadl na sedačku naproti. Rozbalil jednu čokoládovou žabku a s chutí se do ní zakousl.
"Na, chceš?" zamával Sirius druhou čokoládovou žabkou chlapci před očima a pak ji vyhodil do vzduchu čekajíc, že ji jeho kamarád - jako tradičně - nechytí. Avšak mýlil se. Chlapec po žabce lapnul jako pes.
"Šikovný Červíček," neodpustil si Sirius a na to se hlasitě a sebestředně rozesmál. Chlapec chvíli váhal, ale nakonec se dal do smíchu také. Sirius se ale okamžitě zarazil a káravě na něj pohlédl.
"Čemu se směješ?"
"Já… já jsem…" soukal ze sebe Červíček.
"Co?!" vyštěkl Sirius.
"Promiň," ozvalo se tichounce někde z míst, kde chlapec seděl. Sirius si jej měřil mrazivým pohledem a najednou po něm vší silou mrštil kartičku z čokoládových žabek. Tentokrát chlapec neměl tolik štěstí a jak se po kartičce natahoval, roztáhl se jak dlouhý tak široký na podlaze. Sirius opět propukl v smích. Smál se škodolibě a s jistou známkou zadostiučinění. Tak přece neumíš chytat, ty ubožáčku! říkal ten smích. Chlapec popadl kartičku a nemotorně se zase vyštrachal na sedadlo.
"Kde jsou vůbec kluci?" zeptal se Sirius, a když viděl, jak jeho kamarád kartičku stále křečovitě svírá v rukou, dodal: "Klidně si to nech, Merlinů už mám mrtě."
"Jednomu je špatně," referoval Červíček, "a druhý je u holek v kupé. Hádej, který je který?"
V kupé se rozezněl hlasitý potlesk.
"No né, Červe!" zvolal Sirius. "To byl vtípek! Gratuluju!"
Červíček vypadal potěšeně. Snad si nevšimnul té ironie…
"Červíčku?" zvážněl najednou Sirius.
"Ano?"
"Ptala se tady po tobě jedna holka," prohodil, jako že mezi řečí. A aby ještě demonstroval to mezi řečí, díval se u toho nezaujatě z okna.
Červíček zpozorněl.
"Myslím tady, jako že ve vlaku," pokračoval Sirius a nespouštěl ze zelené krajiny oči. Červíček první dychtivě něco zachrčel, ale než ze sebe dokázal něco kloudného dostat, podezřívavě se zastavil.
"To je jenom vtip, že?"
Sirius vypadal, jako kdyby najednou ztratil smysl života. "Já?! Já a dělat si z takovýchto věcí srandu?! Nikdy! Co si to o mě myslíš, Petře?"
Oslovil svého kamaráda pravým jménem schválně - věděl, že tak mu dá jedině najevo, že tady už končí všechna sranda.
"A… a kdo to je?" zeptal se Červíček zaraženě.
"Ann."
"Ann?"
"Červe!" křikl Sirius a pobídl jej, aby více přemýšlel.
"Ann?"
"Ann! Ta, co tu jezdí s vozíkem!" nevydržel to Sirius a všemožně se snažil potlačit smích.
"A co mám dělat?" vyjekl Červíček bezradně.
"Jdi za ní! No, jen se nestyď! Holky nemají rády padavky - pravidlo číslo čtyři," řekl Sirius a šibalsky se pousmál - tak jako vždycky, když narazí na Kodex.
"A-a co jí mám říct?!"
"Nazdar Ann! Jak to jde? Sirius mi říkal, že seš prej dost příjemná a hlavně štědrá holka. Štědré holky se jen tak nevidí, Ann. Je fajn, že se ještě v dnešní době najde nějaká taková, jako ty, která se nebojí obdarovat druhého. Moc tě obdivuju, Ann, měla by ses stát vzorem všem holkám v Bradavicích. 'Miluj bližního svého' - tak by to mělo na světě být. A hlavně 'obdaruj bližního svého'. Víš, dneska lidi strašně moc berou, ale kdo jen tak nezištně dává?! Tak jako ty, Ann?"
Na Červíčka ta řeč dost zapůsobila.
"Vidíš, Červe? Takhle se na ty holky musí," pokyvoval Sirius hlavou, aby svým slovům dodal dostatečnou vážnost, "musíš prostě vyzdvihnout jejich kvality! To nikdy nezklame… A měj v ruce hůlku. Tohle na holky taky zabírá. Asociuje jim to… No, to neřeš, prostě utíkej! 'Chceš-li sbalit holku, vytáhni si hůlku!' Takhle by ti to vysvětlil Kodex pravidlem číslo čtyři. Tak na co čekáš?"
Buclatá postavička vytáhla z hábitu hůlku a vystřelila z kupé jako blesk. Rozběhla se vlakem a v duchu si opakovala Siriusova slova: "Kdo v dnešní době tak nezištně dává, jako ty, Ann?" To musí zabrat… Jestli to má Sirius z Kodexu, tak určitě!

->>Peter Pettigrew, zvaný též Červíček. Trošku trouba, ale jako jediného z Pobertů ho nějak minula ta "bouřlivá" puberta. Červíček je nekonfliktní - konfliktům se přímo vyhýbá. Nestojí o ně. O svém původu toho moc neví - matka mudla, otec odešel pár měsíců po jeho narození.
Je to naivní kluk, ale za zapadlými očky, velkým nosem a řídkými vlasy se skrývá dobré srdce. Snad se skrývalo… To, jak v sobě neustále dusí svoje pocity, neřekne nikdy svým přátelům, co si doopravdy myslí, ho pomalu, ale jistě, mění…Většinu času je taky terčem posměchu a jediný, kdo se jej kdy zastal, byla… No, to je jedno. Rozhodně sám se postavit čelem svým přátelům - to nikdy nedokázal.
Ani v tomto příběhu nesmí taková postava chybět - něco jako černoch na odpis v americkém hororu /i když teď už se to dost mění, dokonce už často zůstávají jako poslední přeživší s hrstkou bělochů/. Peterova role se vždy zdá na první pohled nedůležitou, ale je podstatnější, než si kdokoliv myslí, proto bychom ho neměli podceňovat.


"Ale slib nám, že přijde i Sirius!"
Peter sebou trhl a zabrzdil. Otočil se po hlase a spatřil brýlatého chlapce, jak stojí ve dveřích jednoho kupé a pokyvuje hlavou.
"Jasně, holky, nemějte strach," řekl s křivým úsměvem na rtech. Z kupé se ozvalo hihňání několika dívek. Rukou si pročechral už tak dost rozcuchané vlasy a s hranou ledabylostí prohodil: "Tak dneska večer." A zavřel dveře.
"Červíčku!" zvolal, když jej spatřil, ale pak se zarazil a popravil si brýle. "A… s hůlkou v ruce?"
Stupidně se rozchechtal a zvedl ruce. "Vzdávám se."
Petrovi vytanula na mysli Siriusova slova o tom, proč je dobré mít vytaženou hůlku, když jdeš sbalit holku. Než aby to svému příteli vysvětloval, raději ji schoval.
"Víš, já už musím…" začal, ale pak se mu nahrnula krev do hlavy a on vypadal, že samým studem každou chvíli praskne.
"Kam?" vyštěkl brýlatý chlapec sugestivně.
"Já… za Ann."
"Ann?" pozvedl kluk obočí.
"Ann?" zajíkl se Peter.
"Jaká Ann?"
"Ann s vozíkem."
"Ann s vozíkem… Aha! Ty myslíš Ann! Ann, co ji minulý rok přefikl Sirius!" zvolal vítězoslavně, když mu došlo, o kom to Červíček mluví. "Co jí chceš, Červe?"
"Minulý rok," zalkl se Peter, "minulý rok… že co…?"
"No Sirius ji přefikl, ojel, připravil o veškerou počestnost, říkej tomu, jak chceš," rozesmál se brejloun bujaře a hlasitě.
"A… aha," vydal ze sebe Peter sklesle a pak tiše - spíš jen pro sebe - dodal: "Ta je hodně štědrá…"
"Co po ní teda chceš?"
Peter zavrtěl hlavou. "Já? Nic. Vůbec nic…"
"Co je dneska večer?" zeptal se pak, aby změnil téma. Vydali se zpátky na konec vlaku a chlapec jej vzal kolem ramen.
"Dnešní večer, můj drahý příteli," pronesl k Peterovi významně, "se stane jedním z nejdůležitějších tvého života. Právě jsem byl totiž pozván na pyžamovou párty páťaček! A to znamená co, Červíčku?"
"Hm?"
"Pyžama!" zařval brejloun nadšeně. "Pyžama, Červe, pyžama!!!"
"Jo," přikývl Peter důležitě, zcela nevěda, kam jeho kamarád směřuje, "pyžama, jasně."
"A pyžama znamenají co?"
"Pyžama?" zkusil to Peter.
"Postel, Červe, pyžama znamenají postel! He he…" Poslední dva zvuky zněly nadmíru ďábelsky. "A potom co?"
"Spánek!" rozmáchl Peter rukama. Obličej se mu náhle rozjasnil radostí, že už konečně rozluštil záhadu.
"Ehm… možná následně… pak," mrknul na něj brejloun, "ale Pete, postel znamená sex. Tvrdý, reálný sex."

->>Tak tohle je náš Dvanácterák. Další ze čtyřky Pobertů - James Potter. Jo, přesně ten, co někdy vypadá, že mu přilepili ruku k vlastním vlasům. Jako kdyby nestačilo, že už od přírody mu ta jeho kštice nejde ani náhodou učesat, on si ji čechrá ještě víc, jako kdyby měl strach, že se jednou podívá do zrcadla a BUM! Vypadáš učesaně!!!
Je to trochu magor, trochu mačo a taky trochu sexuální maniak. Nikdo se asi nikdy nedozví, jestli historky, které o sobě vykládá, jsou pravdivé, ale dá se celkem jednoduchou dedukcí /puberta-kluk-frajer-hormony-pocit méněcennosti vedle Siriuse/ odvodit, že to asi nebude tak žhavé.
Často to vypadá, že má v hlavě piliny. Taky by to k němu sedělo - nejlepší hráč famfrpálu v Bradavicích za poslední desítky let; postřehy jako Jedi, bystrost - toho chytače má prostě v paži. Bylo by tedy logické, že mu Bůh ubral na intelektu, ale někdy James dokáže překvapit. A to myslím v kladném slova smyslu. Je to sice jen někdy, ale výplody jeho mozku jsou opravdu obdivuhodné…




nepsala jsem to já.... já vím, ale naprosto jsem se do téhle povídky zamilovala
budu ji sem přidávat na pokračování každý týden jednu kapitolu :) pokud ale bude zájem klidně písněte do komentíků a přidám další kapitolu i dřív
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama